Novinka a bestseller v jednom = Domečková postel + Montessori houpačka zcela zdarma? To a mnohem více v kategorii výhodné sety.
Zpět do obchodu

Registrace

Montessori houpačka zabaví i dostatečně unaví :) ...říká Andrea Hlaváčková

Rozhovor se skvělou tenistkou a inspirativní maminkou Andreou Hlaváčkovou bylo radostí zpracovávat. Odpovědi jsem dostala ve formě hlasových zpráv, měla jsem tedy možnost poslechnout si její zábavný a energický projev. Avšak i v psané podobě jsem se jej pro Vás snažila co nejvěrněji zachytit. Neváhejte vyhradit si pár minut, slibuji, že se jedná o velice čtivou záležitost.

V kolika letech jste začala hrát tenis? Měla jste i jiné koníčky? Čím jste jako malá chtěla být?

Tenis jsem začala hrát hned, jak jsem dovedla držet raketu. Jelikož i moje o pět let starší sestra hrála tenis, svoje dětství jsem nestrávila na pískovišti a na hřišti, ale na tenisovém kurtu. Nejdřív jsem sbírala balonky, ale pak to samozřejmě vedlo k tomu, že jsem čapla tu tenisovou raketu a začala jsem s ní taky mlátit do míčků.

V mládí jsem měla ještě jeden koníček, kromě tenisu jsem dělala i krasobruslení. To mě tehdy strašně bavilo, jako malá holčička jsem se v tom hrozně moc viděla – navleču si šatičky, spustí se muzika, já se rozjedu po ledě… Bylo to něco, co se mi opravdu líbilo, ale potom okolo jedenácti, dvanácti let, jsem se musela rozhodnout a vzdala jsem se toho kvůli tenisu. No a pak už to byl jenom tenis, tenis, tenis.

Jaké hračky jste měla nejraději? Jak jste trávila volný čas?

Nejraději jsem měla hračky ostatních dětí. :) Pamatuji si jako dneska, jak jsme trávily spoustu večerů, odpolední, dnů i víkendů u kamarádek doma. Většinou tedy u Báry Strýcové, mojí tenisové kolegyně, a dalších holek, ale u ní nejčastěji. Bára měla snad opravdu všecky hračky, které existovaly. Od Barbie domu, Barbie auta, po úplně jiný typ hraček – třeba kasu. Takže já si pamatuji hlavně hračky ostatních, hlavně proto, že to bylo pro mě vždycky něco nového.

Kdy jste začala mít pocit, že už jste z dítěte vyrostla ve velkou holku? Měla jste to díky sportovní kariéře nějak posunuté? Do jakého věku či období je podle Vás dobré, aby byly děti chráněné pod křídly rodičů?

Úplně si nějak neuvědomuji jasný moment, kdy jsem velká holka. Ale asi někdy v pubertě. Možná od chvíle, kdy jsem oficiálně přiznala rodičům, že někdy taky randím s nějakým klukem. Od té doby už jsem si asi přišla tak nějak větší. Ale jinak jako takový dítě si přijdu až dodneška a dodneška si ráda hraju.

Díky sportovní kariéře jsem musela dospět už možná ve třinácti, čtrnácti. To už jsem musela cestovat po světě, bez rodičů; starat se sama o sebe, vědět, kolik co stojí, a také sdílet úspěchy i neúspěchy.

Myslím si, že pocit, že bezpečí je možné najít pod křídly rodičů, by lidé měli mít celý život. Ale nemyslím si, že je nutné, aby dítě třeba až do čtyř let bez rodičů vůbec neumělo fungovat. Sama bych chtěla dát svoji dceru do školky už někdy okolo druhého roku. Aby si zvykala být s ostatními dětmi a věděla, že je to fajn. Ale samozřejmě nevím, jak to dopadne. Jak se na to bude malá cítit a jaká bude v té době situace. Každopádně nejsem úplně typ člověka, který by si chtěl hřát to miminko na bříšku ještě další čtyři roky po narození. Takže do určité míry si myslím, že by rodiče měli být pro svoje děti přístavem celý život, ale také by je měli nechat samostatně fungovat, a klidně dost brzo.

Jsou nějaké aspekty tenisové hry, které se dají přenést do každodenního života?

Myslím, že aspekty tenisové hry se dají přenést do řešení každodenních situací, kdy se člověk musí rychle rozhodnout, nepropadat panice, nezareagovat moc hystericky nebo rozeznat míru správné reakce. Takže si myslím, že tenis vás naučí docela dost a všechny ty situace se dají přenést do klasického života. A co se týče cestování, to vás naučí opravdu mega moc.

Jak si hrajete se svojí dcerou Isabellkou? Co ji nejvíce baví?

Já s Isabellkou, neboli Bibi, trávím ráda čas ještě v přítomnosti dalších maminek a dětí. Jakmile je tam zkrátka víc dětí a jdeme ven společně, tak mě prostě to baví. Nejčastěji jsme tedy venku. A když jsme doma, tak se strašně moc věnujeme knížkám. Teď už ji začalo bavit i duplo a různé zastrkovačky, dřevěné skládačky a tak dále. Ale musím říct, že se to každý měsíc mění a jediné, u čeho zůstává už třeba půl roku, jsou ty knížky. Nad těmi sedíme skoro každý den. No a co se týče třeba toho půlkruhu, prolézačky od ELIS DESIGN, tak tu mám strašně ráda; ale zjistila jsem, že její využití je až teď, kdy už Bibi opravdu umí vylézt nahoru, sjet po zadku dolů nebo si na to sednout a houpat se. Takže to je taková věc, kterou většinou vyndávám, když je hnusný počasí a nedostaneme se ven; aby měla i nějakou fyzickou aktivitu v prostředí domova, která by ji dostatečně unavila. :)

Andrea Hlaváčková rozhovor Elisdesign

Co se Vám vybaví, když se řekne rodina? Co je podle Vás pro fungující rodinu nejdůležitější?

Rodina jsou pro mě rodiče. Já sama jsem měla to štěstí, že moji rodiče jsou pořád spolu, nemyslím si, že rodinné vztahy jsou vždycky úplně dokonalé. Ale rodina je zkrátka o tom, že se v tom nejužším kruhu – rodiče, sestra, můžeme vždycky sejít a sdílíme spolu veškeré starosti a veškeré radosti. Navíc teď, když do toho přišly sestřiny děti, a teď už i moje dítě, je ta rodina ještě daleko větší a silnější. Je to neskutečný hnací motor v životě, jistota, klid. (Ale zároveň ne vždy úplně klid, většinou je to také plné stresu – vídat se, kombinovat návštěvy a tak.)  Rodina je pro mě ohromně důležitá a je úplným základem životního štěstí.

Co Vám přineslo mateřství? Díváte se v něčem nyní na život jinak?

Přineslo mi naprostou změnu života, životního stylu, fungování – kdy člověk funguje jenom pro to svoje dítě, protože jinak to ani nejde… Kdo říká, že ano, tak má snad na plný úvazek paní na hlídání. Jinak si prostě nemyslím, že existuje maminka, která by se starala fulltime o svoje dítě a mohla by říct, že se jí život nezměnil a že se netočí kolem dítěte. Zkrátka se točí. Už si člověk nemůže kdykoliv kamkoliv zajít a kdykoliv cokoliv udělat. Ale zároveň si myslím, že když mateřství přijde v životě ve správný čas, je to naprosto přirozená věc. Vždycky jsem se smála větám typu „Mateřství mě naplňuje/naplnilo.“ Já myslím, že jsem měla naplněný život i předtím. Ale samozřejmě on se vám ten život naplní úplně na 150 %, protože se snažíte vtěsnat dva životy do jednoho. Žít si ten svůj vedle toho dítěte, a ano, máte ho opravdu dost naplněný.

Takže mateřství mi přineslo hlavně to, že musím často upozadit svoje potřeby nad potřebami své malé a naučit se prostě fungovat úplně jinak. Hrozně dlouho mi trvalo se smířit s tím, že můj život je ten, co se změnil nejvíce. Narozdíl od všech kolem, ať je to manžel nebo ostatní lidi – kamarádky a kdokoli jiný, zkrátka ten můj život se s dítětem změnil nejvíc. Ale na druhou stranu zase dostávám nejvíc lásky zpátky, takže to za to stojí.

Co je pro Vás na úloze maminky nejnáročnější a co si naopak nejvíce užíváte?

To jsem asi zodpověděla už v předchozí otázce: Je pro mě nejnáročnější upozadit svoje potřeby, svůj harmonogram a to, co jsem měla chuť stíhat dřív. Zároveň člověk si postupně zvykne. Ono to začne už těhotenstvím, kdy nemůžete dělat spoustu věcí a fungovat, jak jste byly zvyklé. Pak to přejde postupně od toho miminečka, a teď mám rok a půl starou dceru, za kterou opravdu musím běhat celý den a toho času pro mě je úplné minimum. Ale na druhou stranu můžu říct, že je to nějakým způsobem čím dál tím lepší.

Máte někdy chvíle, kdy necítíte motivaci, potřebujete vypnout? Co Vám v takových momentech pomáhá?

Stoprocentně takové chvíle mám! A konkrétně kolem toho prvního roku jejího života jsem začala cítit urgentní potřebu občas vypnout. To je taky období, kdy jsem si nastavila, že jednou týdně mám celý den paní na hlídání. Tudíž ráno okolo desáté předávám malou a kolem šesté přijdu zpátky domů. To je něco, co mě neskutečně nabíjí. Celý týden se na ten den těším, naplánuji si tam všecky aktivity, které se běžně nedají zvládat: ať už je to kadeřník, větší nákup, oběd s kamarádkami, bez dětí a nebo i nějaká ta pracovní povinnost. Je to prostě něco, co mě neskutečně zvedlo, dalo mi to krev do žil a musím říct, že od té doby jsem daleko lepší máma, milejší společnice a jsem daleko víc v klidu. Takže tohle bych opravdu všem doporučila. Samozřejmě nemusí to být paní na hlídání, stačí kamarádka nebo babička, která může hlídat.

Jaký přístup k dětem je Vám nejbližší?

Přístup k dětem… – asi takový intuitivní, protože si myslím, že je těžké najít si nějaký přístup na internetu nebo v knížce a podle toho se řídit. Myslím si, každý to bude dělat ve finále podle toho, jaký je člověk. Moje sestra je třeba neskutečně hodná, neskutečně trpělivá a já jsem daleko přísnější. A podle toho se ke svému dítěti chovám, a přesně to samé vidím u svých kamarádek. Sama jsem byla vychovávaná přísnou rukou, a jsem přesvědčená, že v některých situacích to potřeba nebylo, ale v některých to bylo naopak správné. Těmito zkušenostmi se chci řídit. Ale nevím, jestli pak budu schopná být v některých situacích míň přísná. Zároveň když teď zkusím být na malou jen trošičku přísná, vidím, že to ještě vůbec nefunguje, že na to reaguje naopak úplně špatně. Takže si myslím, že všechno má svůj čas a ohledně výchovy ještě nemůžu mluvit, protože mám moc malé dítě.

Dovedla byste poradit, jak vést děti k aktivní zábavě a ke sportu tak, aby se jim to nezprotivilo?

Já myslím, že k aktivní zábavě a sportu je dovedete nejlíp tím, že sami budete aktivní a sportující. Když to uvidí u vás, tak to budou mít automaticky jako součást svého života, budou vás stínovat. Většinou když jsou děti vychovávané sportovními rodiči, tak se tomu pak věnují. A ještě se třeba s malou od miminka se věnujeme plavání, a když byly otevřené kroužky, tak jsem chodily ještě na jeden cvičící kroužek. To jsou takové volnočasové aktivity, které si může najít každý. Myslím si, že když vnímá, že jedeme na dovolenou a chodíme tam běhat, hrajeme tenis; ve volných chvílích, když to jde, cvičím a ona mě vidí, tak ji to prostě bude taky bavit a bude jí to připadat jako něco, co se běžně dělá.

Jak jste spokojení s Montessori houpačkou od ELIS DESIGN?

Jak říkám, jsme s ní moc spokojená, ale až třeba teď od toho roku a půl. Musím říct, že předtím to bylo maličko předčasné. Spíš jsem se trošičku víc bála, když si s ní hrála. Ale teď už si ji začíná sama posunovat, otočí si ji, řekne, že na ni chce vylézt, sjede si po zadku dolů a využíváme ji opravdu hodně v těch dnech, kdy se nedostaneme ven a potřebuji ji doma zabavit nějakou fyzickou aktivitou. A je to ještě ke všemu krásný designový doplněk do pokojíčku. Nevypadá jako kus škaredého plastu, je to krásná dřevěná hračka. I ten kontakt se dřevem je podle mě pro jemnou motoriku u dětí příjemný, takže já jsem s tím spokojená moc.

Andrea Hlaváčková - rozhovor

Co byste vzkázala příznivcům naší značky?

Asi aby si víc užívali přítomného okamžiku. I když je zima, aby se víc oblékli, ale šli ven. A když je tepleji, aby z toho měli stejnou radost, jako jsou smutní z ošklivých dnů. A užívali si sluníčka, jako třeba dnes: sice je jen 7 °C, ale je sluníčko a krásně. My s Bibi akorát odcházíme z hřiště, tak všechny zdravím a jsem ráda, že jste fanoušky značky takhle nádherných hraček, které využíváme i my.

 

Andree moc děkuji za její čas i ochotu a přeji spoustu úspěchů a hlavně krásných dnů s rodinou!

Za tým ELIS DESIGN

Eliška Dokoupilová